Freemover v Japonsku aneb když Erasmus nevyjde

Jet na zahraniční výjezd do Japonska byl můj sen. Myslela jsem si, že můj průměr 2,5 mi k jeho splnění úplně nenahrává – a s tím ani jedno jediné volné místo na celé škole. Od září jsem si tedy zjišťovala možnosti, jak se do Japonska dostat jinak.

Psala jsem nespočet e-mailů, osobně šla na Erasmus Week, prošla záznamy z minulých let i všechny ostatní relevantní i irelevantní zdroje. Dlouhých šest měsíců jsem byla odmítána jak online, tak osobně, až jsem v hlubinách intranetu narazila na kontakt na Karolínu Kaslovou (queen děkuju!)

Ačkoliv to zní klišé, byl to opravdu můj poslední email. Paní Kaslová si mě pozvala na konzultaci a já už měla připravený srdceryvný monolog o tom, proč si zrovna já zasloužím to jedno místo v Japonsku. Na ten ani nakonec nedošlo, jelikož mi byl předložen návrh „Freemoveru“.

V tu dobu byl takhle na výjezdu jeden kluk v Asii a prý když se chce, tak to jde.

A já hodně chtěla.

Není mi stále jasné, proč se o této možnosti tolik nemluví a proč jsem o ní neslyšela už půl roku. Od klasického výjezdu se liší tím, že si student platí školné (které má obrovskou variabilitu – já například platila asi 20 000 Kč). Naopak jsem za kolej platila jen 1 500 Kč měsíčně, takže… A hlavně si vše domlouvá sám, což zahrnuje několik výměn emailů přes časový posun a jazykovou bariéru.

Přes různé portály jsem si našla několik škol, kterým jsem žádost poslala. Pár mě odmítlo s tím, že to není možné, pár mi řeklo, že na tento semestr už je pozdě, ale že obecně freemover přijímají, a zbytek by mě přijal. Stejně jako ostatní studenti jsem dostala stipendium od fakulty, ačkoliv jsem s ním nepočítala, jelikož freemover pro mě znamenal “platím si to sama“. Což nakonec nebyla tak úplně pravda.

Spočítala jsem si tedy všechny finance a zhodnotila různé aspekty, až jsem si vybrala univerzitu v Otaru.

Otaru je malé městečko přímo na severu Hokkaida, nedaleko Sappora. Výměnných studentů nás tam bylo asi 20, přičemž Evropanů kolem deseti. Bydleli jsme na koleji pro výměnné studenty a za zmíněných pár stovek jsme každý měli pokoj s kuchyní a koupelnou (ano opravdu, klidně si to přečtěte ještě jednou).

Nevím, jestli je to tak vždy, ale my jsme se sešli jako skvělá parta. Každé dva týdny jsme vyrazili do jiné části Japonska – ať už do velkých měst, nebo do menších, zapadlejších oblastí.

Navštívili jsme národní parky během podzimu a musím říct, že zářivě rudé japonské chrámy obklopené oranžovými barvami podzimu jsou nádherné. Budu je letos velmi postrádat.

Velká města jako Tokyo či Osaka nabízí něco, čemu se pražský ruch jen těžko může vyrovnat. Festivaly v historických městech, jako jsou Kyoto nebo Takayama, jsou něco, co by měl každý alespoň jednou zažít. Předraženým českým stánkům by byl hřích to přirovnávat. Plná náruč japonských dobrot, na nebi ohňostroj a kolem prochází průvod s hudebním doprovodem. To jsou japonské festivaly.

Společně jsme dále objevovali místní kuchyni a vyzkoušeli jídla, která jsme dokázali sotva vyslovit, natož pochopit, co se v nich vlastně skrývá. Vypili jsme nespočet Strong Zero a vyzkoušeli all-you-can-drink nabídky zábavných drinků za 150 Kč. Snad naše skupinka Němců a Rakušanů nezruinovala příliš mnoho podniků. V místních barech, izakayách, je také běžné přikupovat malé snacky za pár korun a sýrové mochi s omáčkou mi chybí dodnes.

Dále jsme navštívili lázně, což se přes prvotní stud stalo jednou z našich častých aktivit. Onseny i sento fungují jako komunitní lázně a vstupuje se do nich pouze s malým ručníkem položeným na hlavě pro ochlazení. Podle konkrétního zařízení zde najdete sauny, horké i studené koupele, venkovní bazénky a mnoho dalšího.

Plavat v horkém přírodním prameni po celém dni na svahu s perfektním prašanem je něco, co v rakouských Alpách asi jen tak nezažijete. K tomu výhled na hory a po setmění vše osvětlené kamennými lucerničkami. Po odpočinku přicházel zpravidla horký ramen a den byl zakončen.

Pobyt tedy značně předčil moje očekávání a splnil můj sen o životě v Japonsku. Jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a šla si za svým.

Ráda bych proto sdílela svou zkušenost a snad tím někoho nakopla jít si za destinací, která je opravdu na prvním místě. Určitě se pokusím tento proces zopakovat i na magisterském studiu, protože určitě každý pochopí, že v nějaké zemi se prostě cítíme jako doma.

Jsem moc vděčná za všechny přátele, které jsem si tam našla. Stále spolu udržujeme kontakt, a i přes hranice se navštěvujeme.

Takže závěrem: jestli tě nevzali na Erasmus nebo do tvé oblíbené země, nevěš hlavu a zkus Freemover. Nebo mi napiš.